O kotvách, které nám nedovolují změnit život, aneb 7 způsobů, jak je odříznout
Motto: Každé rozhodnutí je odmítnutí něčeho
Zůstat, nebo odejít? Je zvláštní, že většinou toto dilema už máme v hlavě rozřešené. Víme, co nám škodí, víme, co nás zabíjí, ale neměníme to. Proč?
Povím Vám dva případy z poslední doby.
Případ 1: Muž nedokázal uživit rodinu. Zaměstnaný byl, ale za mrzký plat. Nešťastná rodina už nevěděla, jak při zvyšující se drahotě svému otci dát najevo, že prostě MUSÍ odejít jinam.
On to věděl, ale nemohl. Nedával výpověď z místa, které ho ničilo. Když byl obzvlášť slabý, tvrdil své rodině, že jinde by to mohlo být ještě horší, proto nic hledat ani nebude. Říkáme tomu řízená likvidace.
Případ 2: Žena zneužívaná svým partnerem. Protože byla ochotna, přestal pracovat. Nechal se od ní živit. Protože se bez práce nudil, začal hrát automaty. Protože potřeboval víc peněz, než mu dávala, kradl jí další, rozprodával nábytek, šperky. Přivedl ji na pokraj osobního bankrotu. Jenže ona ho – milovala. On z nudy běhal za paničkami, nevěrami se ani netajil. Jenže ona ho – milovala. Pak už se domů přestal vracet. Jenže ona ho – stále milovala. A tak ji účelově navštěvoval, obluzoval, že se změní, jen potřebuje čas. Klasické kecy, které stačí. Protože ho – milovala.
Proč člověk neodřízne to, co nefunguje? Proč neudělá změnu, kterou životně potřebuje? Jakou katastrofu ještě potřebuje k tomu, aby kalich nechal přetéct a nezbývala už žádná jiná cesta než říct DOST?
Představme si lodičku, která v nějakém pěkném místě vyhodí kotvu. Na první pohled totiž skoro každé místo vypadá pěkně. Protože je nové. A tak lodička musí umět nejen kotvu včas vyhodit, ale také z vody vytáhnout. Jinak se totiž už nikdy z místa, které se ukázalo jako ne moc pěkné, nepohne. Začne být na místě závislá. Jenže z bouře a vlnobití, které ji ukotvenou stahuje pod hladinu, nemůže vyváznout. Smutný paradox, že sama je strůjkyní své vlastní pohromy.
U takové lodičky nezáleží na tom, jaké zajímavé příležitosti se jí v životě mohou naskýtat. Jestliže není schopna říznout a kotvy se jednou provždy zbavit, žádnou změnu k lepšímu nemůže očekávat. Změny se totiž nestávají. Změny se vytvářejí.
Zažíváte něco podobného? Potřebovali byste se chytit něčeho nového, ale bojíte se pustit toho starého? Věříte, že “se to nějak stane“ a když ne, na změnu je pořád dost času? Ne, není. Na změnu je s každou minutou o minutu méně času.
Uvedené příklady měly společného jmenovatele. Muž v případu 1 viděl problém mimo něj – v zaměstnavateli, který ho platil nedostatečně. Žena v případu 1 také viděla problém mimo ni – v muži, který si jí nevážil. Ale oba se mýlili. A teprve poté, co si omyl uvědomili, mohli učinit změnu. Protože příčina jejich trápení nebyla mimo ně, ale přímo v nich. Naštěstí. Proč v souvislosti s trápením píšu naštěstí? Protože kdykoli je příčina trápení v nás, jsme schopni ji odstranit. Bez závislosti na komkoli druhém.
Ptáte se, kde v těch lidech byly problémy? Muž přece svobodně uzavřel pracovní smlouvu, tudíž odsouhlasil svůj plat. Byla to jeho volba. Svým rozhodnutím odmítl jakékoli lepší podmínky, které pro rodinu mohl ve stejné době zajistit. A žena přece svobodně pokračovala ve škodlivém vztahu s mužem, aby tímto každodenním rozhodnutím odmítala jakýkoli lepší život, který mohla užívat ve vztahu s někým jiným.
Proto si pamatujte: Každé rozhodnutí je odmítnutí něčeho. Přijmout nové znamenat zříct se starého, stejně jako zříct se starého znamená odvrhnout cokoli nové. Lodička ukotvená ve špatném místě odmítá vyplutí z tohoto místa. Přitom namlouvat si, že v jiném místě by to bylo stejné, je nesmysl. U jiného zaměstnavatele nebo partnera by to možná opravdu stejné bylo, ale je tu přece podmiňovací způsob. By. Nikdo nás nenutí akceptovat takového zaměstnavatele nebo partnera, kteří nám nevyhovují. Naopak, díky špatné zkušenosti má člověk vždycky vyvinutý citlivější radar na to, aby nevyhovující zaměstnavatele nebo partnery rozpoznal podruhé dříve – už když naslouchá sladkým slibům, ne až když opravdu otevře oči.
Co je tedy důležité si uvědomit, jakmile cítíme, že se nám zasekla kotva? Proč jsme všichni schopni takové kotvy odříznout?
1) Všichni jsme schopni otevřít se novým nápadům a zážitkům
Mluvil jsem o lodi. Loď je nejvíce v bezpečí v přístavu. Ale pro to se žádné lodě nestaví.
Přijmout v životě zdravou míru rizika je důležité i nezbytné. Co přesně míním zdravou mírou? Zdravé je riziko, které nás může vyvést do lepší pozice. Opakujeme-li stejné chyby, nemůžeme očekávat lepší výsledky. Naopak zřekneme-li se starých chyb, ocitneme se na cestě, po které jsme nejspíš nikdy nešli. Většinou cítíme obavy. A logicky. Protože při jakékoli změně ztrácíme původní jistotu. Jenže dovolte otázkou: Jakou jistotu? Ano, jistotu špatných výsledků. Kdykoli chce horolezec vylézt výš, musí se skály pustit. Jinak výš nevyleze. Není možné neriskovat a dosáhnout úspěchu. Není možné uzavřít se novým zkušenostem a přitom být stále moudřejším.
Všechny nové věci začínají slovem „ano“. Ano umožňuje člověku růst. Protože slovem ano si člověk dovolí nové poznatky a znalosti. Kdo umí anglicky, pochopil to u výrazu „experience“. Ten totiž označuje 1) zážitek a 2) zkušenost. Angličané pro tyto pojmy nepotřebují dvě slova. A tím vyjadřují vše. Nový zážitek je vždycky nová zkušenost.
2) Všichni jsme schopni jít za svou intuicí
V každé chvíli máme na výběr: Buď se nechat drtit svými problémy. Nebo se nechat vést svými sny.
Já tvrdím: Žijme život, který chceme žít. Buďme osobou, na jejíž činy budeme po letech rádi vzpomínat. Ano, je to nepříjemné, občas musíme být sami hrdinou svého života a dělat to, čeho by bylo pohodlnější dočkat se od jiných. Ale nikdo jiný za nás změnu neudělá. Nemůže.
Co vlastně obnáší jít za intuicí? Nestačí jen přijímat rozhodnutí. Je nutné je vykonávat. Vůbec nevadí, když při výkonu svého rozhodnutí selžeme. Vždycky můžeme vstát a zkusit to znovu. Život je natolik milosrdný, že i když padneme tisíckrát, vždycky nám zbývá ještě jeden pokus na opravu. A i když si sny nakonec nesplníme, srdce bude přesto naplněné – protože jsme pro něj udělali to nejlepší.
Všichni máme v srdci oheň, který můžeme, ba dokonce musíme udržovat. Jinak totiž vyhasneme. Co máme v každé chvíli dělat, nám napovídá intuice. Jestliže tento svůj vnitřní hlas neslyšíme, radím Vám: Uklidněte se a hledejte takové místo a takový okamžik, kde budete naprosté ticho a klid. Pak ho uslyšíte. Intuice má slabý hlas, ale vždycky stojí za to ho vyslechnout a poslechnout.
3) Všichni jsme schopni být k sobě upřímní
Prosím, buďme k sobě upřímní ohledně toho, co je pro nás opravdu správné, stejně jako toho, co potřebujeme změnit. Férově si říkejme, čeho chceme v životě dosáhnout a kým se chceme stát. Buďme k sobě upřímní ve všech aspektech života. Jakmile si uvědomíme, co skutečně v životě chceme, zjistíme, že za tím máme schopnost jít. Protože všichni máme schopnost se rozhodovat. A svá rozhodnutí nově nabývanými zkušenostmi zdokonalovat.
Má to jeden háček. Přijmout odpovědnost za svůj život. Odpovědnosti se lidé bojí. Jenže odpovědnost znamená úžasnou svobodu. Znamená být režisérem vlastního života. To je současně omamné i zdrcující. Tak jako být třeba ředitelem velké firmy. Mnoho lidí závidí ředitelské benefity, ale už by nechtělo ředitelskou odpovědnost. Jedno bez druhého ovšem v životě nikdy není možné.
Život je v tomto velmi tvrdý. Kdo se zdráhá převzít odpovědnost za sebe, za toho převezme odpovědnost někdo jiný. Takový člověk se stává nástrojem druhých. Vykonavatelem cizích přání a cílů namísto vlastních. Neměl by si na to stěžovat. On přece měl šanci se rozhodnout. A neustále ji má.
4) Všichni jsme schopni dosáhnout v životě víc
Nevšímejme si jiných. Ti, kdo v životě nedokázali to, co chtěli, nám budou vždy říkat, že nic nedokážeme ani my. Ale změna vždycky vytváří rozdíl. Miluji změny, protože mi vždycky umožní objevit, že se toho v životě dá dosáhnout mnohem víc. Víc než jen nalézt někoho, s kým budeme nešťastni.
Proto si užívejte nová dobrodružství, objevujte netušené vášně, procházejte novými místy a nalézejte na nich nové podněty, nová znamení, čtěte, mluvte, zkrátka žijte. Oblékejte se tak, jak Vám právě vyhovuje, poskytujte druhým to, za co neočekáváte žádnou zpětnou platbu. Smějte se, bavte se. K tomu je život.
Nemusí být vůbec prázdný a bolestivý.
5) Všichni jsme schopni být natolik odvážní, abychom byli zranitelní
Mnoho lidí se cítí zmatených. Vnitřně jsou osamělí, i když jsou obklopeni lidmi. Bývá to tehdy, pokud se pokoušejí těm lidem říkat přátelé nebo rodina. Jenže ve skutečnosti to žádní blízcí lidé nejsou. Je to jen slovo, které nikdo nenaplňuje. Tito lidé se k nám naopak mohou chovat více cize než kdokoli neznámý. Blízkým totiž člověka nedělá jeho rodný nebo oddací list, ale způsob chování k nám.
Proč vůbec tolik mluvím o odvaze? Protože odvaha je vše, co potřebujeme. Občas se například obáváme, že když druhým sdělíme své vnitřní obavy, v jejich očích klesneme. Ztratíme na velikosti, zajímavosti, vysmějí se nám. Žijeme v omylu, že jen my cítíme úzkosti. Sakra, probuďme se! Otevřeme se lidem, kteří nás mají opravdu rádi, a pak uvidíme, že život je daleko více v pořádku, než si myslíme. Neschovávejme se za emocionální zeď ze svých slz. Uvědomit si svou současnost je možná náročné, ale nikdy ne tak jako žít v útěku a skrývání sám před sebou. Být zranitelný tím, že se přátelům svěříme a otevřeme, je možná riskantní – ano, to uznávám – ale daleko spíše prohrajeme, když rezignujeme na přátelství a na jakoukoli změnu.
K tomu, abychom něčeho dosáhli, potřebujeme odkrýt své slabiny. Jako rytíři, kteří se na sekundu přestanou chránit. Aby se mohli vzepřít a zabojovat.
6) Všichni jsme schopni odpustit těm, kteří nám ublížili
Dokud nás bude pohánět pomsta nebo snaha přesvědčit druhého o tom, že se mýlí, zůstaneme ukotveni u člověka, který nás zranil nebo zlomil. Pamatujme si to.
Všichni máme jenom jeden čas a je pouze na nás, jak ho využijeme. Pokud negativními činy, potom ten čas nikdy nebude využit pozitivně. Odpustit druhému znamená propustit vězně. A zjistit, že tím vězněm jsme byli my sami.
Odpuštění znamená smíření s minulostí. Je to v každé situaci jediný rozumný a konstruktivní krok. Protože minulost nelze změnit. Co lze změnit, je přítomnost. Nic nebude už jako dřív. Ale může to být mnohem lepší.
Dobře vím, že cesta z minulosti do budoucnosti je zatraceně těsná. Prolézt tou chodbičkou bolí. Je to jako když si snažíme vysvléct těsný oblek. Jenže uvědomme si, kdy si vysvlékáme těsný oblek: Když jsme vyrostli.
Každý růst začíná tím, že najdeme sami sebe. Že krok po kroku půjdeme peklem, ve kterém jsme se ocitli. Někdy je to dlouhé, jako když jdeme tunelem. Z minut mohou být hodiny, z hodin dny, z dnů týdny, z týdnů měsíce, z měsíců roky. Ale nikdy nepochybujme o tom, že ten čas má svůj význam. Jednou, až z toho tunelu vyjdeme, se ohlédneme šťastni a s úsměvem. Protože konečně nám zalije tvář slunce a tehdy nám dojde, že jít se vyplatilo.
Podívejte se na malé děti, když se učí chodit nebo mluvit. Proces růstu nikdy není snadný, pokaždé to vypadá, že budeme navždy neúspěšní – až do chvíle, kdy to poprvé zvládneme. A pak už to zvládneme pokaždé. Jako ty děti. V té chvíli jako bychom mávnutím proutku obdrželi talent, o kterém jsme do té doby nevěděli. Ale mávnutí proutku to nebylo. Nebyl to okamžik. Byla to cesta. Sakradlouhá. K zasloužené odměně.
7) Všichni jsme schopni ničeho nelitovat
Shrnu to: Jdi, človíčku, za srdcem. Buď k sobě fér. Dělej, co Tě činí šťastným. Buď s těmi, kteří na Tvé tváři vyvolávají úsměv a v duši spokojenost. Směj se s každým svým nadechnutím. Žij tak dlouho, jak Ti čas dovolí žít. Ovšem žij znamená prožívej. Ne přežívej.
Nikdy nezapomeňme, že život je cesta od hlouposti ke zmoudření. Nebýt chyb, nikdy bychom se nepoučili. Právě zkušenosti nás naučí, že toho mnoho nepotřebujeme. Ani mnoho lidí, jen pár skutečných přátel. Ani mnoho věcí, jen pár těch, které nám pomáhají. Ani mnoho peněz, jen pár těch, které umíme správně rozměnit.
Opravdu není čeho litovat. Téměř kdykoli se ohlédneme zpět, uvidíme, jakou cestu jsme ušli a můžeme být na sebe pyšní. Ale to dokážeme jen tehdy, kdy oceníme, co se nám povedlo. Vítězství, kterých jsme dosáhli na základě chyb a ponaučení. A především tehdy, kdy neřešíme, co jsme ztratili a prohráli.
Nikdy v rukou nedržíme minulost. Ta se rozplynula, se všemi roky, které bývaly. To, co držíme v rukou a můžeme stoprocentně ovlivnit, jsou všechny roky, které nám zbývají. To je jediná doba, na kterou se naprosto soustřeďme. Na žádné jiné době totiž nezáleží.
Zajímavé ovšem je, že nic z té doby ještě neexistuje. Všechno totiž čeká na vybudování. My stojíme jediní u životní míchačky se zednickou lžící. Každá naše zkušenost je jedna cihla. Všimněte si, že pokud si na jakoukoli cihlu stoupneme, vždycky jsme výš. Ať ta cihla, ta zkušenost, byla v určité době námi hodnocená jako špatná, nebo dobrá. Vždycky díky nové zkušenosti vidíme mnohem lépe. Z většího nadhledu.
Proto se nebojme odříznout kotvy, které nás drží ve špatných vodách. Mysleme na sebe. Mysleme na všechny roky, které nám zbývají. Mysleme na své štěstí.
© Petr Casanova
- See more at: http://www.firstclass.cz/2015/02/o-kotvach-ktere-nam-nedovoluji-zmenit-zivot-aneb-7-zpusobu-jak-je-odriznout/3/#sthash.DkqctZDs.dpuf