Syndrom prázdného hnízda
Sedím v křesle a po tvářích mi stékají slzy. Sedím tiše. Ale uvnitř mě křičím. Už je to několik let co Kačka s Kubou odešli na vysokou, tak už bych si sakra mohla zvyknout. Před hodinou jsem vypravila Kačku, před chvílí Kubu. A teď tady sedím a chci vrátit čas. Vím, že je to tak správně, že se mají dobře. Ale moje vnitřnosti křičí-Já to tak nechci! Chci je mít doma, malý,chci vidět ty očka, co koukaj na svoji maminku jako na nejchytřejšího člověka na světě..Chci vidět ty třepotající ručičky co ke mě vzpínali, když jsem se nad nima naklonila. Tak strašně rychle to uteklo. Tolik bych toho ještě s nima chtěla prožít, Ale už to budou prožívat s někým jiným. Úplně slyším Kačku jak říká: mami, to je jen syndrom prázdného hnízda, najdi si koníček, něčím se zabav..-studuje totiž psychologii. Jasně že se zabavím, ale čím vyplním to prázdno, co je najednou uvnitř mě?? Nikdy jsem nebyla taková ta starající matka. Měla jsem na prvním místě práci a když jsme zůstali sami, tak sem byla spíš organizátorka. Matky co se chlubily svými dětmi, mi vždycky lezly na nervy. Bože, jak já bych teď každému vykládala, jak skvělé mám děti. Sakra, sakra, sakra. Proč jsem tenkrát nevěděla, co vím dnes? Bohužel je zkušenost nepřenositelná.
A tak jediné co vám můžu poradit: povídejte si se svými dětmi, poslouchejte je, mávněte rukou nad neuklizeným pokojem a užívejte si každou volnou chvilku, kterou s vámi děti chtějí strávit. A vy děti ať už je vám 20 nebo 40 let: zavolejte sem tam svým rodičům. I když vám to neřeknou, čekají na to a i vy budete jednou rodiče nebo už možná jste.